Bělověžský prales / Puszcza Bialowieska

Text a foto: Jiří Jakubínský

 

    Bělověžský prales (Puszcza Bialowieska) se rozkládá na území Polska (v jeho severovýchodní části) při hranicích s Běloruskem a dále na území samotného Běloruska. Se svou rozlohou okolo 1250 km2 se jedná o největší původní nížinný prales v Evropě. Větší část pralesa se nachází na straně běloruské, z celkové rozlohy zabírá asi 670 km2. 

   

     Jakýsi „prales“ se v této rozlehlé lokalitě údajně vyskytuje již nějakých 9.000 let, jeho zrod je spojen s ústupem posledního ledovce z oblasti severní části střední Evropy, kdy se zde nejprve objevily borovice a břízy. O něco později k nim pak přibyly lípy, olše, duby a další listnaté a jehličnaté stromy. Vůbec nejdůležitější chráněnou částí pralesa je Bělověžský národní park, který je zároveň nejstarším polským národním parkem a také jediným parkem, který je v Polsku zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Národní park se skládá ze samotné přírodní rezervace, dále rezervace pro odchov zubrů a také z obory určené k prohlídce místní rarity, již zmiňovaných pralesních obrů – zubrů.

    Co se podnebí týká, prales leží v oblasti s podnebím středoevropského typu a odpovídá přibližně klimatu krajin střední Evropy o nadmořské výšce asi 1200 – 1400 metrů. Průměrná výška celého území pralesa je ale přitom pouhých 165-170 m n.m. a nejvyšším bodem je tedy 202 metrů vysoká Kozia Góra, nacházející se v běloruské části pralesa. Místní fauna a flóra je druhově neobyčejně rozmanitá, je možné zde shlédnout až 26 druhů stromů, 400 druhů mechů a lišejníků. Zde žijící zubři jsou největšími původnínmi zvířaty evropského kontinentu. Samozřejmostí je výskyt například divočáků, vlků, rysů, bobrů, losů a dalších savců.

    Podle legendy prales přišel ke svému jménu díky jistému litevskému knížeti Giedyminovi, který ve zdejším kraji vládl někdy kolem roku 1326. Legenda praví, že právě tento panovník nechal kdesi uprostřed pralesa postavit vysokou věž ze sosnových klád, vyleštěných do oslnivé a zdálky viditelné bělosti .. a vybudoval tedy tak bílou věž, bialowiez.

    Bělověžský prales byl odpradávna vyhlášeným lovištěm nejenom polských, carských rodů. Už podle spisu Nikolaje Kutěpova Imperatorskaja ochota je evidentní, že carské hony rozhodně nebyly žádnou lacinou záležitostí. Například na podzim roku 1860, kdy dal pokyn k honu v pralese car Alexandr II., byla ve vzdálenosti asi 10 km od obce Bialowieza zřízena ohrada o ploše 10 km2. Uvnitř osady na velké mýtině pak byly postaveny posedy pro myslivce. Již několik dní před očekávaným honem se konaly v širokém okolí naháňky zvěře, tzv.oblavy, kterých se prý zúčastnilo na 2.000 lidí. Nová obora tak byla doslova přeplněna lesní zvěří. Carovi s jeho družinou se v pečlivě připravené oboře prý podařilo během dvou dnů trvajícího lovu ulovit až 26 zubrů, množství kanců, vlků a jiné drobné lesní zvěře a celá tato výprava přišla carskou pokladnu na 18.000 stříbrných rublů.

I přes podobné lidské rozmary se však zubří populaci v pralese celkem dařilo – tomu tak bylo až do první světové války, kdy nastaly pro zubry a jejich početnou populaci zlé časy. Válku pronásledoval hladomor a Bělověžský prales plný zvěře byl samozřejmě pro všechny zbídačené místní obyvatele velkým lákadlem, rozhodně tady nezaháleli. Po skončení války roku 1918 bylo v pralese napočítáno přesně 68 zubrů, přibližně 1/10 původní populace! Ale bohužel ani v poválečné době se situace kolem silně rozšířeného pytláctví příliš nezměnila a 9.února 1919 pytlák Bartolomeus Szpakowicz zastřelil posledního volně žijícího zubra v Bělověžském pralese. Paradoxně díky šlechtě a vyšším vrstvám společnosti té doby, zubr nebyl vyhuben úplně a několik desítek exemplářů přežilo v umělých odchovech na některých hrabstvích v Anglii, Švédsku a například i v Polsku u knížete Hochberg von Plessa ve Pszczyně. Roku 1923 pak polský zoolog Sztolcmann předložil v Paříži na Mezinárodním kongresu ochrany přírody návrh na mezinárodní záchranu zubrů a později byla dokonce založena Mezinárodní společnost na ochranu zubra a jeho plemenná kniha. A o deset let později se Bělověžský prales opět mohl chlubit prvními zubry, kteří zde byli vypušteni. V současnosti tedy žije v polské části parku okolo 230 kusů těchto majestátních zvířat, z toho 200 volně.

Samotný národní park byl v Bělověži založen roku 1921, oficiální název a právní základ byl pak pevně stanoven roku 1932. Postupně byla výměra parku rozšiřována až na zatím definitivních 5348 hektarů. Základ národního parku tvoří přísná přírodní rezervace (ścisly Rezerwat Przyrody) rozprostírající se severně od obce Bělověž, mezi řekami Hwozna a Narewka, východní stranou přiléhá až k běloruským hranicím. Vstup do rezervace je možný pouze pěšky ve skupinách do 25 osob a to po vyznačené trase dlouhé 7 km. Rezervace ochraňuje poslední zbytek přírodního nížinného lesa tvořeného listnatým a smíšeným porostem.

    Další součástí parku je Zámecký park (Park Palacowy) založený někdy v devadesátých  letech 19. století ruským carem Alexandrem III. Celý palác byl bohužel během 2.světové války zcela zničen a zůstala po něm pouze tzv. Červená brána. V místech bývalého zámku dnes stojí muzeum spolu s hotelem Iwa. Součástí parku jsou i dvě umělá jezera, k jejichž napájení se užívá voda řeky Narewky, která zároveň tvoří i hranici parku. Jiný významný lov uspořádaný králem Augustem III. roku 1752 připomíná jakýsi obelisk se jmény tehdejších lovců umístěný u vchodu do areálu Zámeckého parku. Další, neméně důležitou součástí parku je rezervace pro odchov zvířat a k ní přiléhající obora (Rezerwat Pokazowy Zwierzat), určená k prohlídce chovaných zvířat. Obora se rozkládá na ploše asi 27 ha a je možné zde kromě zubrů shlédnout i například jeleny, losy a tarpany.

Obecné označení Bělověž náleží souboru obcí a osad nacházejících se v komplexu Bělověžského pralesa. Kromě ukázek typické zdejší architektury v podobě množství větrných mlýnů, vahadlových studen, dřevěnic s doškovými střechami, stodol, kapliček a nejrůznějších ubytovacích zařízení zde najdeme dokonce i Výzkumný ústav savců. K turisticky atraktivním místům Bělověže patří samozřejmě i budova Lesnicko-přírodovědného muzea, které vzniklo již roku 1919 a v jeho prostorách jsou vystaveny především nejrůznější sběry přírodnin z Bělověžského pralesa. Celkově je zde vystavováno až 2150 exemplářů. 

    Za návštěvu určitě stojí i  Muzeum lesního umění a s ním spojená Galerie Tamary Tarasiewicz, známé polské malířky. I toto muzeum vystavuje samozřejmě sbírky spojené bezprostředně s místním pralesem.

Nezapomenutelným zážitkem se může stát i návštěva tzv. Cesty královských dubů, která leží přibližně v místech, kde kdysi stávala Stará Bělověž. Cesta je charakteristická, jak už její název napovídá, jejím mohutným stromořadím, které tvoří starobylé, až pět staletí staré duby. Nutno však podotknout, že název „cesta“ je dnes již poněkud neaktuální – duby jsou rozptýlené mezi běžnou tamní vegetací a jediná cesta, která je dnes spojuje, je turistická stezka.Každý strom má přitom své vlastní jméno, které dostal po některém z polských nebo litevských panovníků či panovnic. K těm známým patří například Stefan Bathory, Zygmunt August, Kazimierz Wielki, či Leszek Bialy a množství dalších…

    I když je jistě velmi zajímavé při návštěvě Bělověže navštívit zdejší muzea a například vynechání Cesty královských dubů se asi ani „neodpouští“, myslím že určitě každý návštěvník tohoto poněkud odlehlého koutu Polska sem přijel především kvůli zubrům. Tito tvorové, kteří dříve žili volně ve značné části střední a východní Evropy a kolem roku 1800 byli kromě Bělověže prakticky vyhubeni jsou dnes přísně chráněni a ve volné přírodě kromě Polska žijí ještě v Bělorusku, na Ukrajině, v Rusku a v Litvě. Jejich přibližný počet se odhaduje asi na 3 000 kusů. Zubr evropský (Bison bonasus) je největším volně žijícím savcem na evropském kontinentu, v kohoutku je vysoký až dva metry a váží kolem 900 kilogramů a od amerického bizona se liší zejména vyšším hřbetem. Zubr obývá listnaté a smíšené lesy, mokřiny a nejrůznější rákosy s dostatkem vodních ploch. Zde také samozřejmě nachází svoji obvyklou potravu – trávu a listí stromů. V zimě pak okusuje kůru stromů a živí se plody lesa – bukvicemi, žaludy a kaštany. I přes svou ohromnou váhu však zubr rozhodně nepatří k neohrabaným zvířatům, dokáže vyvinout rychlost až 50 kilometrů v hodině. Zubr se vždy několik měsíců sdružuje ve stádech, která však samci opouštějí. Březost u zubrů trvá devět měsíců a narozené tele mívá kolem 22 kg váhy a od matky se neodlučuje po dvě až tři léta, během kterých dospívá. Zvířata se dožívají věku kolem 25 let.

Jistou raritou Bělověžského pralesa jsou zubroni – kříženci zubra evropského a hovězího dobytka, kteří jsou specifičtí především svou ohromnou hmotností, dosahující až 1200 kg.

 

 

 

Mapa polské části Bělověžského pralesa a blízkého okolí v měřítku 1:50 000 z produkce Severo-podlasské společnosti pro ochranu ptactva je k dispozici ZDE.

 

Použitá literatura a zdroje dat:     

Koktejl, geografický magazín. Číslo 10/2004.

Lidé a země, zeměpisný a cestopisný měsíčník. Číslo 03/2006. 

Internet geographic magazine. Dostupné na WWW: http://www.ingema.net/.

"Běloruské listy". Dostupné na WWW: http://www.belorusko.cz/.